Rosalie váhala ve dveřích, její dychvyrážející obličej nejistý.
"Jistě," odpověděla jsem, hlas vyšší o oktávu od překvapení. "Pojď dál."
Sedla jsem si, sklouznouc na kraj pohovky, abych ji udělala místo.
"Jistě," odpověděla jsem, hlas vyšší o oktávu od překvapení. "Pojď dál."
Sedla jsem si, sklouznouc na kraj pohovky, abych ji udělala místo.
Můj žaludek se nervózně kroutil když si jedna z Cullenů, která mě neměla ráda, tiše sedala na prázdné místo. Snažila jsem se přijít s důvodem, proč by mě chtěla vidět, ale moje mysl byla v tomto ohledu celkem prázdná.
"Bude ti vadit chvíli se mnou mluvit?" zeptala se. "Nevzbudila jsem tě nebo tak, nebo ano?" Její oči zabloudili k odhalené posteli a zpět k mé pohovce.
"Ne, byla jsem vzhůru. Jistě, můžem si promluvit." Byla jsem zvědavá, jestli slyší ten neklid v mém hlase stejně dobře jako já.
Lehce se zasmála a znělo to jako souzvuk zvonků. "Tak zřídka tě nechává osamotě," řekla. "Rozhodla jsem se, že bych měla využít příležitost."
Co chtěla říct, co nemohla říct před Edwardem? Mé dlaně se stáčeli a odtáčeli kolem kraje pohovky.
"Prosím, nemysli si, že jsem hrozně vlezlá," řekla Rosalie, její hlas jemný a téměř prosící. Složila si ruce do lona a dívala se na ně, jak mluvila. "Jsem si jista, že jsem v minulosti ranila tvé city dost, a nechci to udělat znovu."
"Nestarej se o to, Rosalie. Mé city jsou skvělé. Co je?"
Znovu se zasmála, divně zahanbena. "Pokusím se ti říct proč si myslím, že bys měla zůstat člověkem - proč bych já zůstala člověkem, kdybych byla tebou."
"Ó."
Usmála se, když slyšela, jak jsem šokována, a pak vzdechla.
"Řekl ti někdy Edward, co k tomu vedlo?" zeptala se, ukazujíc na své skvostné nesmrtelné tělo.
Pomalu jsem přikývla, náhle pochmurná. "Řekl že se to podobalo na to, co se stalo mě tehdy v Port Angeles, jenom tam nebyl nikdo, kdo by tě zachránil." Otřásla jsem se při té vzpomínce.
"Je to vážně všechno, co ti řekl?" zeptala se.
"Ano," řekla jsem, hlas jsem měla zmatením prázdný. "Bylo toho víc?"
Podívala se na mě a usmála se; byl to drsný, horký - ale pořád ohromující - výraz.
"Ano," řekla. "Bylo toho víc."
Čekala jsem, dokud se dívala z okna. Zdálo se, že se snaží uklidnit.
"Chtěla bys slyšet můj příběh, Bello? Nemá šťastný konec - ale který z našich má? Kdybychom měli šťastné konce, byli bychom teď všichni pod náhrobními kameny."
Přikývla jsem, i když jsem byla vyplašená ostenem v jejím hlase.
"Žila jsem v jiném světě než ty, Bello. Můj lidský svět byl mnohem jednodušším místem. Bylo to v roce devatenácet třicet tři. Měla jsem osmnáct, a byla jsem krásná. Můj život byl perfektní."
Dívala se z okna na stříbrné mraky, její výraz vzdálený.
"Mí rodiče byli ze střední třídy. Můj otec měl stabilní místo v bance, něco, o čem si teď uvědomuju, že na to byl pyšný - viděl svůj úspěch jako odměnu za talent a tvrdou práci spíše než by připustil že měl štěstí. Brala jsem to jako samozřejmost; v mém domově byl Velký krach jen znepokojivou povídačkou. Jistěže jsem viděla chudé lidi, ti, kteří neměli takové štěstí. Můj otec ve mně zanechal dojem, že si přivezli své potíže se sebou.
"Prácí mé matky bylo udržovat dům - a mě a mé dva mladší bratry - bez poskvrny. Bylo zřejmé že jsem byla její prioritou a její oblíbenkyní. Nerozuměla jsem tomu tehdy docela, ale vždycky jsem si matně uvědomovala, že mí rodiče nebyli spokojeni s tím, co měli, i když to bylo více, než měli jiní. Chtěli víc. Měli ambice společensky stoupat - společenští lezci, mohla bys je nazvat. Moje krása byla jako dar. Viděli v ní mnohem větší potenciál než já.
"Nebyli spokojeni, ale já byla. Bylo úžasné být mnou, být Rosalie Haleovou. Líbilo se mi, že mě mužské oči sledovaly kamkoliv jsem šla od mých dvanácti let. Nadšená, že mé přítelkyně vzdychali závistí, když se dotkli mých vlasů. Šťastná, že má matka byla na mě hrdá a že můj otec mi rád kupoval hezké šaty.
"Věděla jsem, co od života chci, a nevypadalo to tak, že nedostanu přesně to, co chci. Chtěla jsem být milována, být obdivována. Chtěla jsem mít obrovskou, květinovou svatbu, kde by mě každý z města viděl kráčet uličkou zavěšenou do mého otce a myslel by na to, že jsem to nejkrásnější, co kdy viděl. Obdiv byl pro mě jako vzduch, Bello. Byla jsem hloupá a plytká, ale byla jsem spokojena." Usmála se, pobavena vlastním hodnocením.
"Vliv mých rodičů byl takový, že jsem taky od života chtěla materiální věci. Chtěla jsem veliký dům s elegantním zařízením, které by čistil někdo jiný a modernou kuchyň, ve které by vařil někdo jiný. Jak jsem řekla, plytká. Mladá, a velice plytká. A neviděla jsem důvod, proč bych neměla tyhle věci dostat.
"Byly jiné věci, které jsem chtěla a měli větší význam. Hlavně jednu věc. Moje nejbližší přítelkyně se jmenovala Vera. Vdávala se mladá, měla jenom sedmnáct. Brala si muže, kterého by mí rodiče nikdy nezvažovali - tesaře. Po roce měla syna, nádherného chlapečka s dolíčky a kudrnatými černými vlasy. Bylo to prvně, co jsem na někoho skutečně žárlila za celý svůj život."
Podívala se na mě nezměrnýma očima. "Byla to jiná doba. Měla jsem tolik, kolik ty, ale byla jsem připravena na všechno. Chtěla jsem vlastní děťátko. Chtěla jsem vlastní dům a manžela, který by mě líbal když se vrátil z práce - tak jako Vera. Jenom jsem měla na mysli úplně jiný druh domu..."
Bylo pro mě těžké představit si svět, který Rosalie znala. Její příběh mi zněl spíše jako pohádka než jako historie. S lehkým šokem jsem si uvědomila, že vypadal velice podobně světu, který zažil Edward když byl člověkem, světu, ve kterém vyrůstal. Byla jsem zvědavá - zatímco Rosalie na chvíli seděla tiše - jestli můj svět vypadal pro něj tak zmatečně jako Rosaliin pro mě?
Rosalie vzdechla a když promluvila znovu, její hlas byl jiný, tesklivost byla pryč.
"V Rochesteru byla jedna královská rodina - Kingovy, dosti ironicky. Royce King vlastnil banku, ve které můj otec dělal, a téměř každý další ziskový podnik ve městě. Tak mě Royce King Druhý" - její ústa se zkřivila kolem toho jména, vyšlo zpomezi jejích zubů - "viděl prvně. Chystal se převzít banku, a tak začal zkoumat jednotlivé pozice. Dva dni na to má matka pohodlně Zapomněla poslat oběd mého otce společně s ním. Pamatuju si, jak jsem byla zmatená, když nástojila na tom, abych si oblékla své bíle organtýnové šaty a vyčesala si vlasy jenom kvůli tomu, abych zaběhla do banky." Rosalie se nevesele zasmála.
"Nevšimla jsem si, že si mě Royce přehlíží. Každý si mě prohlížel. Ale v tu noc přišly první růže. Každou noc našeho dvoření mi zaslal kytici růží. Můj pokoj jim byl vždycky přeplněn. Došlo to tak daleko, že jsem voněla jako růže, když jsem vyšla z domu.
"Royce byl taky pohledný. Měl světlejší vlasy než já, a bleděmodré oči. Říkal, že mé oči jsou jak fialky a ty se pak taky začali zjevovat vedle růží.
"Mí rodiče to oceňovali - mírně řečeno. Bylo to všechno, o čem kdy snili. A Royce se zdál být vším, o čem jsem snila já. Pohádkový princ, který přišel, aby mě učinil princeznou. Všechno, co jsem chtěla, ale nebylo to víc, než jsem čekala. Byli jsme zasnoubeni ani ne dva měsíce potom, jak jsem ho poznala.
"Netrávili jsme mnoho času jen my dva osamotě. Royce mi říkal, že má v práci velkou odpovědnost, a když jsme byli spolu, chtěl, aby se na nás lidi koukali, aby mě viděli zavěšenou do jeho paže. Taky se mi to líbilo. Bylo hodně večírků, tancování, a hezkých šatů. Když jsi byla Kingová, všechny dveře se ti otevíraly, všechny červené koberce se prostírali na uvítání.
"Nebylo to dlouhé zasnoubení. Dělali se plány na tu nejmarnotratnější Svatbu.. Mělo to být všechno co jsem kdy chtěla. Byla jsem úplně šťastná. Když jsem se zastavila u Very, už jsem necítila žárlivost. Představila jsem si své blonďaté děti hrající se na rozlehlých trávnících Kingovy usedlosti a litovala jsem ji."
Rosalie náhle přestala, zatínajíc zuby. Vytáhlo mě to z jejího příběhu, a uvědomila jsem si, že ta strašná část není daleko. Nebude žádný šťastný konec, jako slíbila. Byla jsem zvědavá jestli tohle je důvod, proč v sobě nosí o tolik víc hořkosti než ostatní - protože byla na dosah všemu co kdy chtěla, když byl její lidský život ukončen.
"Byla jsem tu noc u Very," zašeptala Rosalie. Její obličej byl hladký jako mramor, a stejně tvrdý. "Její malý Henry byl skutečně obdivuhodný, samý úsměv a dolíček - Právě bez pomoci seděl. Vera mě doprovázela ke dveřím, když jsem odcházela, její děťátko v náručí a její manžel po jejím boku, jeho ruce na jejím pasu. Políbil ji na tvář když si myslel, že se nedívám. To mě rozčílilo. Když mě políbil Royce, nebylo to takové - ne tak sladké... Odsunula jsem tu myšlenku. Royce byl mým princem. Jednoho dne jsem měla být královnou."
Těžko se to dalo říct, ale jakoby její kostěně bílá tvář ještě zbledla.
"Ulice byly tmavé, lampy už svítili. Neuvědomila jsem si, jak je pozdě." Šeptala téměř neslyšitelně. "Bylo taky chladno. Velice chladno pro pozdní duben. Svatba byla za týden, a já jsem se strachovala o počasí, jak jsem se náhlila domů - pamatuju si to zcela jasně. Pamatuju si každý detail té noci. Držela jsem se toho tak pevně... ze začátku. Nemyslela jsem na nic jiného. A tak si to pamatuju, když mnoha jiných příjemných vzpomínek celkem vybledlo..."
Vzdechla, a znovu zašepotala. "Ano, strachovala jsem se o počasí... nechtěla jsem mít svatbu vevnitř...
"Byla jsem několik ulic od svého domu když jsem je zaslechla. Hlouček mužů pod pokaženou lampou, smějící se příliš hlasitě. Opilí. Přála jsem si abych byla zavolal mému otci, aby mě doprovodil domů, ale ta cesta byla tak krátká, vypadalo to hloupě. A pak zavolal mé jméno.
"Rose!" zaječel, a ostatní se hloupě smáli.
"Neuvědomila jsem si, že opilci byli tak dobře oblečení. Byl to Royce s několika přáteli, syny dalších bohatých mužů.
"Tady je moje Rose!" křičel Royce, smějíc se s nima, znějíc stejně hloupě. "Jdeš pozdě. Je nám zima, nechalas nás čekat tak dlouho."
"Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Přípitek, tu a tam, na večírku. Řekl mi, že nemá rád šampaňské. Neuvědomila jsem si, že upřednostňuje něco silnějšího.
"Měl nového přítele - přítele přítele, co přišel z Atlanty.
"Co jsem ti říkal, Johne," krákoral Royce, popadnouc mě za paži a přitáhnouc mě. "Není hezčí než všechny tvé broskvičky z Georgie?"
"Muž jménem John byl tmavovlasý a opálený. Prohlédl si mě jakobych byla kůň, kterého kupuje.
"Je těžké to říct," natahoval pomalu. "Je celá zahalená."
"Smáli se, Royce jako ostatní.
"Náhle Royce strhnul z mých ramen kabát - byl to dárek od něj - utrhnouc mosazné knoflíky. Rozsypali se po ulici.
"Ukaž mu jak vypadáš, Rose!" Znovu se zasmál a pak strhnul klobouk z mých vlasů. Připínáčky mi vytrhli vlasy z kořínků a já vykřikla bolestí. Zdálo se, že se jim to líbí - zvuk mé bolesti..."
Rosalie se na mě náhle podívala, jakoby Zapomněla, že jsem tam. Byla jsem si jistá, že můj obličej je stejně bílý jako její. Pokud nebyl zelený.
"Nebudu ti vyprávět o zbytku," řekla tiše. "Nechali mě na ulici, pořád se smějíc jak se odtackali pryč. Mysleli si, že jsem mrtvá. Natahovali Royce že si bude muset najít novou nevěstu. Smál se a řekl, že se nejprve bude muset naučit trpělivosti.
"Čekala jsem na cestě na smrt. Bylo chladno, i když jsem byla tak rozbolavená tak, až jsem byla překvapená, že mě to obtěžuje. Začalo sněžit a já se divila proč neumírám. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem umřít, ukončit tu bolest. Trvalo to tak dlouho...
"Pak mě našel Carlisle. Zacítil krev a přišel to prozkoumat. Pamatuju si jak jsem byla podrážděná, jak nade mnou pracoval, snažíc se mi zachránit život. Nikdy jsem neměla ráda doktora Cullena nebo jeho ženu a jejího bratra - to tehdy Edward předstíral. Zlobilo mě že byli všichni hezčí než já, hlavně muži. Ale nemíchali se do společnosti a tak jsem je viděla jenom jednou nebo dvakrát.
"Myslela jsem, že jsem zemřela když mě vytáhl ze země a běžel se mou - kvůli té rychlosti - bylo to jako bych letěla. Pamatuju si, že jsem byla zhrožená, že bolest nepřestávala...
"Pak jsem byla v zářící místnosti, a bylo teplo. Ztrácela jsem se, a byla jsem vděčná, když se bolest utišovala. Ale náhle mě něco ostré řezalo, na krku, na zápěstích, na kotnících. Šokovaně jsem křičela, myslíc si, že mě sem přinesl, aby mi ublížil ještě víc. Pak ve mě začal hořet oheň a už mi na ničem nezáleželo. Prosila jsem ho, aby mě zabil. Když se Esme a Edward vrátili domů, prosila jsem je taky. Carlisle seděl u mě. Držel mě za ruku a řekl, že je mu to líto, sliboval, že to skončí. Řekl mi vše, a někdy jsem mu naslouchala. Řekl mi, co je, čím se stávám. Nevěřila jsem mu. Omlouval se Pokaždé, když jsem křičela.
"Edward nebyl šťastný. Pamatuju si, že se o mě dohadovali. Někdy jsem přestala křičet. Křičení nijak nepomáhalo.
"Co si myslel, Carlisle?" řekl Edward. "Rosalie Haleová?" Rosalie imitovala Edwardův podrážděný tón dokonale. "Nelíbilo se mi, jak řekl mé jméno, jakoby se mou něco bylo špatně.
"Nemohl jsem jí nechat zemřít," řekl Carlisle tiše. "Bylo to příliš - příliš hrozné, příliš velké plýtvání."
"Vím," řekl Edward, a myslela jsem si, že to znělo odmítavě. To mě nahněvalo. Nevěděla jsem tedy že může skutečně vidět přesně to, co viděl Carlisle.
"Bylo to příliš velké plýtvání. Nemohl jsem ji nechat," opakoval Carlisle šeptem.
"Jistěžes nemohl," souhlasila Esme.
"Lidi umírají po celou dobu," připomněl mu Edward tvrdým hlasem. "Nemyslíš ale, že je trochu poznatelná? Kingovy spustí velké hledání - nežeby někdo podezíral nepřítele," zavrčel.
"Těšilo mě, že věděli, že za to může Royce.
"Neuvědomila jsem si, že už je téměř po tom - že jsem se stávala silnější a proto jsem se dokázala soustředit na to, co říkali. Bolest se ztrácela z konečků prstů.
"Co s ní budeme dělat?" řekl Edward znechuceně - nebo tak mi to alespoň znělo.
"Carlisle vzdechl. "To je na ní. Možná bude chtít jít vlastní cestou."
"Věřila jsem dost mnoha věcem z toho, co mi řekl, aby mě jeho slova vyplašila. Věděla jsem, že můj život skončil, a že nebylo návratu. Nesnesla jsem myšlenku, že zůstanu sama...
"Bolest konečně ustoupila a oni mi znovu vysvětlili, co jsem. Teď jsem jim věřila. Cítila jsem žízeň, mou tvrdou kůži; viděla jsem své zářivě červené oči.
"Plytká jak jsem byla, cítila jsem se lépe, když jsem se spatřila poprvé v zrcadle. Kromě očí jsem byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděla." Zasmála se na sobě. "Až po jistém čase jsem začala vinit krásu za to, co se mi stalo - viděla jsem její prokletí. Přála jsem si být... no, ne ošklivá, ale normální. Jako Vera. Tak bych si mohla vzít někoho, kdo by mě miloval, a mít krásná děťátka. To by to, co jsem skutečně chtěla, po celou dobu. Pořád to nevypadá jako příliš mnoho, co bych mohla žádat."
Na chvíli se zamyslela a já jsem se divila, jestli na mě znovu Zapomněla.. Ale pak se na mě usmála, její výraz náhle vítězný.
"Víš, mé záznamy jsou téměř tak čisté jako Carlisleovy," řekla mi. "Lepší než Esmeiny. Tisíckrát lepší než Edwardovy. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev," oznámila pyšně.
Pochopila můj zmatený výraz, jak jsem se divila nad tím, proč jsou její záznamy jenom téměř tak čisté.
"Zavraždila jsem pět lidí," řekla mi samolibě. "Jestli je můžeš nazývat lidmi. Ale byla jsem velice opatrná, abych neprolila jejich krev - věděla jsem, že bych tomu neodolala, a nechtěla jsem z nich ani jediný kousek v sobě, víš.
"Nechala jsem si Royce naposled. Doufala jsem, že se doslechne o smrti svých přátel a pochopí, že bude vědět, co ho čeká. Doufala jsem, že strach mu konec udělá ještě těžším. Myslím, že to fungovalo. Skrýval se uvnitř pokoje bez oken, za dveřmi hrubými jako u bankového sejfu, strážený ozbrojenými muži, když jsem ho dohnala. Ach jo - sedm vražd," opravila se. "Zapomněla jsem na jeho strážce. Trvalo to jen vteřinu."
"Byla jsem přehnaně teatrální. Bylo to vlastně dětinské, vážně. Měla jsem na sobě svatební šaty, které jsem pro tu příležitost ukradla. Křičel, když mě uviděl. Tu noc křičel hodně. Ponechat ho nakonec byl dobrý nápad - bylo pro mě lehčí kontrolovat se, neuspěchat to -"
Náhle přestala a podívala se na mě. "Promiň," řekla starostlivě. "Straším tě, že?"
"Jsem v pohodě," lhala jsem.
"Nechala jsem se unést."
"Netrap se tím."
"Jsem překvapena, že ti o tom Edward neřekl víc."
"Nerad vypráví příběhy jiných lidí - cítí se, jakoby zrazoval jejich důvěru, protože slyší o tolik víc než ty části, které chtějí, aby slyšel."
Usmála se a potřásla hlavou. "Možná bych si ho měla víc vážit. Je vlastně velice slušný, že?"
"Myslím si to."
"To bych řekla." Pak vzdechla. "Nebyla jsem férová ani k tobě, Bello. Řekl ti proč? Nebo to bylo příliš důvěrné?"
"Řekl, že je to proto, že jsem člověk. Řekl, že je pro tebe těžší mít venku někoho, kdo ví."
Rosaliein smích mě přerušil. "Teď se cítím opravdu vinna. Byl ke mě mnohem, mnohem milejší než si zasluhuju." Vypadala tepleji jak se smála, jakoby upustila od stráže, která předtím v mé přítomnosti nikdy nechyběla. "Jakový lhář je ten kluk." Znovu se zasmála.
"On lhal?" zeptala jsem se, naráz na pozoru.
"No, možná jsem to řekla příliš tvrdě. Jenom ti neřekl všechno. To, co ti řekl, je pravda, teď ještě víc než předtím. Ale tehdy..." Přestala, nervózně se chichotajíc. "Je to zahanbující. Víš, na počátku jsem byla žárlivá protože chtěl tebe a ne mě."
Její slova ve mně vyvolali zachvění strachem. Jak tam seděla ve stříbrném světle, byla krásnější než cokoliv jiného, co jsem si uměla představit. Nemohla jsem soupeřit s Rosalie.
"Ale ty miluješ Emmetta...," zamumlala jsem.
Třásla hlavou dopředu a dozadu, pobavena. "Nechci Edwarda tímto způsobem, Bello. Nikdy jsem nechtěla - miluju ho jako bratra, ale zlobil mě od první chvíle co jsem ho slyšela promluvit. Musíš ale chápat... byla jsem zvyknutá na to, že mě lidi chtějí. A Edward nejevil ani trochu zájmu. Frustrovalo mě to, dokonce mě to ze začátku uráželo. Ale nikdy nechtěl nikoho, tak mě to dlouho netrápilo. Ani když jsme se setkali s Tanyiným klanem v Denali - všechny ty ženy! - Edward nikdy neprojevil ani nejmenší zájem. A pak potkal tebe." Podívala se na mě zmatenýma očima. Dávala jsem pozor jen napůl. Myslela jsem na Edwarda a Tanyu a všechny ty ženy, a mé rty se sevřely do pevné linie.
"Nežebys nebyla hezká, Bello," řekla, špatně si vyložíc můj výraz. "Jen to znamená, že tě shledal atraktivnější než mě. Jsem dost marnivá na to, aby mi to vadilo."
"Ale řekla si "na začátku". Už tě to... netrápí, nebo ano? Myslím tím, my obě víme, že jsi nejkrásnější člověk na planetě."
Smála jsem se, když jsem to musela říct - bylo to tak očividné. Jak zvláštní, že Rosalie potřebovala takové ubezpečení.
Rosalie se také zasmála. "Díky, Bello. A ne, už mě to netrápí. Edward byl vždycky trochu zvláštní." Znovu se zasmála.
"Ale pořád mě nemáš ráda," zašeptala jsem.
Její úsměv povadl. "Promiň mi to."
Seděli jsme chvíli v tichosti, a vypadalo to, že nechce pokračovat.
"Řekneš mi proč? Udělala jsem něco...?" Zlobila se, že jsem ohrozila její rodinu - jejího Emmetta? Znovu a znovu. James a teď Victoria...
"Ne, neudělala si nic," zamumlala. "Ještě ne."
Dívala jsem se na ni zmateně.
"Nevidíš to, Bello?" Její hlas byl náhle vzrušenější než předtím, i dokud říkala svůj smutný příběh. "Už teď máš všechno. Máš před sebou celý život - všechno, co chci. A ty to jenom tak zahodíš. Nevidíš, že bych dala všechno co mám za to, být tebou? Máš šanci, kterou jsem já neměla, a vybíráš si to špatné!"
Odtáhla jsem se od jejího rozzlobeného výrazu. Zjistila jsem, že má pusa se rozevřela a zaklapla jsem ji.
Dívala se na mě velice dlouho a pomalu se divokost v jejích očích Ztlumila.. Naráz byla zahanbena.
"A byla jsem si tak jista, že to dokážu s pokojem." Potřásla hlavou, vypadala ohromená tolika emocemi. "Je to jenom tím, že teď je to těžší než to bylo tehdy, když to nebylo nic než marnivost."
V tichosti se dívala na měsíc. Přešlo pár okamžiků než jsem se odvážila vytrhnout ji z rozjímání.
"Měla bys mě radši kdybych si vybrala, že zůstanu člověkem?"
Otočila se ke mě, její rty se zkřivili v náznaku úsměvu. "Možná."
"Dostalas něco ze svého šťastného konce," připomněla jsem jí. "Máš Emmetta."
"Dostala jsem půlku." Zazubila se. "Víš, že jsem zachránila Emmetta před medvědem, který ho napadl, a odnesla ho domů ke Carlisleovi. Ale víš proč jsem zabránila tomu medvědovi, aby ho sežral?"
Zakroutila jsem hlavou.
"S těmi černýma loknama... ty dolíčky, co se ukazovali i v té bolestné grimase... ta zvláštní nevinnost, co vypadala tak nevhodně na obličeji dospělého muže... připomínal mi Veřinho malého Henryho. Nechtěla jsem, aby umřel - tak moc, že třeba jsem nenáviděla tenhle život, byla jsem dosti sobecká na to, abych požádala Carlislea, aby jej změnil pro mě.
"Měla jsem větší štěstí než jsem si zasloužila. Emmett je všechno co bych žádala, kdybych se znala natolik dobře, abych věděla, co bych měla žádat. Je přesně ten typ člověka, který někdo jako já potřebuje. A nikdy nebudu sedět někde na verandě, s ním zešedivělým po mém boku, obklopena našimi vnoučaty."
Její úsměv byl teď vlídný. "To zní dost bizarně, že? V některých ohledech jsi teď mnohem dospělejší než jsem byla já v osmnácti. Ale v jiných ohledech... jsou mnohé věci, o kterých jsi třeba nikdy vážně nepřemýšlela. Jsi příliš mladá, abys věděla, co budeš chtít za deset, patnáct let - a příliš mladá, aby ses toho vzdala bez toho, aby sis to rozmyslela. Nechceš být unáhlená přes trvalé věci, Bello." Poklepala mě po hlavě, ale to gesto nebylo povýšenecké.
Vzdechla jsem.
"Jen o tom popřemýšlej. Když to jednou bude, nebude se to dat zvrátit. Esme si vypomáhá s námi jako náhražkami... a Alice si nepamatuje nic lidského, takže jí to nechybí... Ale ty si budeš pamatovat. Je toho hodně, čeho se vzdát."
Ale více, co za to dostat, neřekla jsem nahlas. "Díky, Rosalie. Je hezké rozumět... znát tě lépe."
"Omlouvám se za to, že jsem takové monstrum." Zazubila se. "Budu se snažit správat odteď slušně."
Zazubila jsem se na ni zpátky.
Ještě jsme nebyli přítelkyně, ale byla jsem si jistá, že mě nebude vždycky tak nenávidět.
"Nechám tě teď spát." Rosalieiny oči zalétli k posteli a její rty sebou škubli. "Víš, že jsi frustrovaná, že tě takhle zamyká, ale nebuď na něj příliš tvrdá když se vrátí. Miluje tě víc než si myslíš. Hrozí se toho, když není s tebou." Tiše vstala a jako duch přešla ke dveřím. "Dobrou noc, Bello," zašeptala jak za sebou zavřela dveře.
"Dobrou noc, Rosalie," zamumlala jsem o vteřinu později.
Trvalo mi dlouho, než jsem po tom usnula.
Když jsem spala, měla jsem noční můru. Plazila jsem se přes temné, chladné kameny neznámé ulice, pod lehce padajícím sněhem, nechávajíc za sebou stopu krve. Stinný anděl v dlouhých bílých šatech sledoval můj postup s rozzlobenýma očima.
Další ráno mě Alice zavezla do školy, zatímco jsem rozmrzele hleděla přes přední sklo. Cítila jsem se ukrácena o spánek, a to mě dělalo ještě podrážděnější kvůli mému věznění.
"Dnes půjdeme do Olympie nebo tak," slíbila. "To bude zábavné, ano?"
"Proč mě jednoduše nezamkneš v podzemí," navrhla jsem "a nezapomeneš na tu cukrovou polevu?"
Alice se zamračila. "On mi to Porsche vezme. Neodvádím dobrou práci. Máš se bavit."
"Není to tvoje chyba," zamumlala jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se vážně cítím provinile. "Uvidíme se u oběda."
Odtáhla jsem se na angličtinu. Bez Edwarda měl být den zaručeně nesnesitelný. Protrpěla jsem svou první hodinu, se zřetelem že můj postoj ničemu nepomáhá.
Když zazvonil zvonek, vstala jsem bez nadšení. Mike byl při dveřích, otevírajíc je pro mě.
"Edward je tento víkend na vycházce?" zeptal se společensky jak jsme vyšli do lehkého deště. "Jo."
"Chceš dnes něco dělat?"
Jak mohl pořád znít tak nadějně?
"Nemůžu. Mám pyžamovou párty," zabručela jsem. Divně se na mě podíval, jak zpracovával mou náladu.
"S kým -"
Mikova otázka byla uťata jak zpoza nás na parkovišti vybouchl hlasitý, ohromující řev. Každý na chodníku se otočil, aby se podíval, a dívali se nevěřícně, když velká černá motorka s kvílením zastavila na okraji betonu, motor pořád vrčel.
Jacob na mě naléhavě zamával.
"Utíkej, Bello!" zaječel přes řev motoru.
Na vteřinu jsem zmrzla, dokud jsem nepochopila.
Rychle jsem se podívala na Mika.. Věděla jsem, že mám jenom vteřiny.
Jak daleko by Alice zašla, aby mě zastavil na veřejnosti?
"Udělalo se mi vážně špatně a šla jsem domů, jasný?" řekla jsem Mikovi a můj hlas zněl vzrušeně.
"Fajn," zamumlal.
Uštípla jsem Mika na tvář. "Díky, Miku. To ti dlužím!" zavolal jsem, jak jsem uháněla pryč.
Jacob túroval motor, zubíc se. Vyskočila jsem dozadu na sedadlo, objímouc jej pevně kolem pasu.
Zazřela jsem Alice, zmrazenou při jídelně, její oči blýskali vztekem, její rty staženy ze zubů.
Střelila jsem k ní jeden prosebný pohled.
Pak jsme uháněli přes asfalt tak rychle, že se můj žaludek ztratil kdesi za mnou.
"Drž se," zavolal Jacob.
Skryla jsem si obličej na jeho zádech jak se náhlil dálnicí. Věděla jsem, že zpomalí, když narazíme na Quileutskou hranici. Jen jsem se musela držet do té doby. Modlila jsem se tiše a zuřivě aby nás nesledovala Alice, a aby mě Charlie náhodou neviděl...
Bylo zřejmé, kdy jsme přešli do bezpečné zóny. Motorka zpomalila, a Jacob se vystřel a se smíchem zavyl. Otevřela jsem oči.
"Dokázali jsme to," křičel. "Ne špatný na útěk z vězení, co?"
"Dobrá úvaha, Jaku."
"vzpomněl jsem si, cos řekla o tom, že to médium pijavic neví předpovědět, co udělám. Jsem rád, žes na tohle nemyslela - nenechala by tě jít do školy."
"Proto jsem na to nemyslela."
Vítězoslavně se zasmál. "Co chceš dnes dělat?"
"Cokoliv!" zasmála jsem se zpět. Bylo skvělý být svobodná
"Bude ti vadit chvíli se mnou mluvit?" zeptala se. "Nevzbudila jsem tě nebo tak, nebo ano?" Její oči zabloudili k odhalené posteli a zpět k mé pohovce.
"Ne, byla jsem vzhůru. Jistě, můžem si promluvit." Byla jsem zvědavá, jestli slyší ten neklid v mém hlase stejně dobře jako já.
Lehce se zasmála a znělo to jako souzvuk zvonků. "Tak zřídka tě nechává osamotě," řekla. "Rozhodla jsem se, že bych měla využít příležitost."
Co chtěla říct, co nemohla říct před Edwardem? Mé dlaně se stáčeli a odtáčeli kolem kraje pohovky.
"Prosím, nemysli si, že jsem hrozně vlezlá," řekla Rosalie, její hlas jemný a téměř prosící. Složila si ruce do lona a dívala se na ně, jak mluvila. "Jsem si jista, že jsem v minulosti ranila tvé city dost, a nechci to udělat znovu."
"Nestarej se o to, Rosalie. Mé city jsou skvělé. Co je?"
Znovu se zasmála, divně zahanbena. "Pokusím se ti říct proč si myslím, že bys měla zůstat člověkem - proč bych já zůstala člověkem, kdybych byla tebou."
"Ó."
Usmála se, když slyšela, jak jsem šokována, a pak vzdechla.
"Řekl ti někdy Edward, co k tomu vedlo?" zeptala se, ukazujíc na své skvostné nesmrtelné tělo.
Pomalu jsem přikývla, náhle pochmurná. "Řekl že se to podobalo na to, co se stalo mě tehdy v Port Angeles, jenom tam nebyl nikdo, kdo by tě zachránil." Otřásla jsem se při té vzpomínce.
"Je to vážně všechno, co ti řekl?" zeptala se.
"Ano," řekla jsem, hlas jsem měla zmatením prázdný. "Bylo toho víc?"
Podívala se na mě a usmála se; byl to drsný, horký - ale pořád ohromující - výraz.
"Ano," řekla. "Bylo toho víc."
Čekala jsem, dokud se dívala z okna. Zdálo se, že se snaží uklidnit.
"Chtěla bys slyšet můj příběh, Bello? Nemá šťastný konec - ale který z našich má? Kdybychom měli šťastné konce, byli bychom teď všichni pod náhrobními kameny."
Přikývla jsem, i když jsem byla vyplašená ostenem v jejím hlase.
"Žila jsem v jiném světě než ty, Bello. Můj lidský svět byl mnohem jednodušším místem. Bylo to v roce devatenácet třicet tři. Měla jsem osmnáct, a byla jsem krásná. Můj život byl perfektní."
Dívala se z okna na stříbrné mraky, její výraz vzdálený.
"Mí rodiče byli ze střední třídy. Můj otec měl stabilní místo v bance, něco, o čem si teď uvědomuju, že na to byl pyšný - viděl svůj úspěch jako odměnu za talent a tvrdou práci spíše než by připustil že měl štěstí. Brala jsem to jako samozřejmost; v mém domově byl Velký krach jen znepokojivou povídačkou. Jistěže jsem viděla chudé lidi, ti, kteří neměli takové štěstí. Můj otec ve mně zanechal dojem, že si přivezli své potíže se sebou.
"Prácí mé matky bylo udržovat dům - a mě a mé dva mladší bratry - bez poskvrny. Bylo zřejmé že jsem byla její prioritou a její oblíbenkyní. Nerozuměla jsem tomu tehdy docela, ale vždycky jsem si matně uvědomovala, že mí rodiče nebyli spokojeni s tím, co měli, i když to bylo více, než měli jiní. Chtěli víc. Měli ambice společensky stoupat - společenští lezci, mohla bys je nazvat. Moje krása byla jako dar. Viděli v ní mnohem větší potenciál než já.
"Nebyli spokojeni, ale já byla. Bylo úžasné být mnou, být Rosalie Haleovou. Líbilo se mi, že mě mužské oči sledovaly kamkoliv jsem šla od mých dvanácti let. Nadšená, že mé přítelkyně vzdychali závistí, když se dotkli mých vlasů. Šťastná, že má matka byla na mě hrdá a že můj otec mi rád kupoval hezké šaty.
"Věděla jsem, co od života chci, a nevypadalo to tak, že nedostanu přesně to, co chci. Chtěla jsem být milována, být obdivována. Chtěla jsem mít obrovskou, květinovou svatbu, kde by mě každý z města viděl kráčet uličkou zavěšenou do mého otce a myslel by na to, že jsem to nejkrásnější, co kdy viděl. Obdiv byl pro mě jako vzduch, Bello. Byla jsem hloupá a plytká, ale byla jsem spokojena." Usmála se, pobavena vlastním hodnocením.
"Vliv mých rodičů byl takový, že jsem taky od života chtěla materiální věci. Chtěla jsem veliký dům s elegantním zařízením, které by čistil někdo jiný a modernou kuchyň, ve které by vařil někdo jiný. Jak jsem řekla, plytká. Mladá, a velice plytká. A neviděla jsem důvod, proč bych neměla tyhle věci dostat.
"Byly jiné věci, které jsem chtěla a měli větší význam. Hlavně jednu věc. Moje nejbližší přítelkyně se jmenovala Vera. Vdávala se mladá, měla jenom sedmnáct. Brala si muže, kterého by mí rodiče nikdy nezvažovali - tesaře. Po roce měla syna, nádherného chlapečka s dolíčky a kudrnatými černými vlasy. Bylo to prvně, co jsem na někoho skutečně žárlila za celý svůj život."
Podívala se na mě nezměrnýma očima. "Byla to jiná doba. Měla jsem tolik, kolik ty, ale byla jsem připravena na všechno. Chtěla jsem vlastní děťátko. Chtěla jsem vlastní dům a manžela, který by mě líbal když se vrátil z práce - tak jako Vera. Jenom jsem měla na mysli úplně jiný druh domu..."
Bylo pro mě těžké představit si svět, který Rosalie znala. Její příběh mi zněl spíše jako pohádka než jako historie. S lehkým šokem jsem si uvědomila, že vypadal velice podobně světu, který zažil Edward když byl člověkem, světu, ve kterém vyrůstal. Byla jsem zvědavá - zatímco Rosalie na chvíli seděla tiše - jestli můj svět vypadal pro něj tak zmatečně jako Rosaliin pro mě?
Rosalie vzdechla a když promluvila znovu, její hlas byl jiný, tesklivost byla pryč.
"V Rochesteru byla jedna královská rodina - Kingovy, dosti ironicky. Royce King vlastnil banku, ve které můj otec dělal, a téměř každý další ziskový podnik ve městě. Tak mě Royce King Druhý" - její ústa se zkřivila kolem toho jména, vyšlo zpomezi jejích zubů - "viděl prvně. Chystal se převzít banku, a tak začal zkoumat jednotlivé pozice. Dva dni na to má matka pohodlně Zapomněla poslat oběd mého otce společně s ním. Pamatuju si, jak jsem byla zmatená, když nástojila na tom, abych si oblékla své bíle organtýnové šaty a vyčesala si vlasy jenom kvůli tomu, abych zaběhla do banky." Rosalie se nevesele zasmála.
"Nevšimla jsem si, že si mě Royce přehlíží. Každý si mě prohlížel. Ale v tu noc přišly první růže. Každou noc našeho dvoření mi zaslal kytici růží. Můj pokoj jim byl vždycky přeplněn. Došlo to tak daleko, že jsem voněla jako růže, když jsem vyšla z domu.
"Royce byl taky pohledný. Měl světlejší vlasy než já, a bleděmodré oči. Říkal, že mé oči jsou jak fialky a ty se pak taky začali zjevovat vedle růží.
"Mí rodiče to oceňovali - mírně řečeno. Bylo to všechno, o čem kdy snili. A Royce se zdál být vším, o čem jsem snila já. Pohádkový princ, který přišel, aby mě učinil princeznou. Všechno, co jsem chtěla, ale nebylo to víc, než jsem čekala. Byli jsme zasnoubeni ani ne dva měsíce potom, jak jsem ho poznala.
"Netrávili jsme mnoho času jen my dva osamotě. Royce mi říkal, že má v práci velkou odpovědnost, a když jsme byli spolu, chtěl, aby se na nás lidi koukali, aby mě viděli zavěšenou do jeho paže. Taky se mi to líbilo. Bylo hodně večírků, tancování, a hezkých šatů. Když jsi byla Kingová, všechny dveře se ti otevíraly, všechny červené koberce se prostírali na uvítání.
"Nebylo to dlouhé zasnoubení. Dělali se plány na tu nejmarnotratnější Svatbu.. Mělo to být všechno co jsem kdy chtěla. Byla jsem úplně šťastná. Když jsem se zastavila u Very, už jsem necítila žárlivost. Představila jsem si své blonďaté děti hrající se na rozlehlých trávnících Kingovy usedlosti a litovala jsem ji."
Rosalie náhle přestala, zatínajíc zuby. Vytáhlo mě to z jejího příběhu, a uvědomila jsem si, že ta strašná část není daleko. Nebude žádný šťastný konec, jako slíbila. Byla jsem zvědavá jestli tohle je důvod, proč v sobě nosí o tolik víc hořkosti než ostatní - protože byla na dosah všemu co kdy chtěla, když byl její lidský život ukončen.
"Byla jsem tu noc u Very," zašeptala Rosalie. Její obličej byl hladký jako mramor, a stejně tvrdý. "Její malý Henry byl skutečně obdivuhodný, samý úsměv a dolíček - Právě bez pomoci seděl. Vera mě doprovázela ke dveřím, když jsem odcházela, její děťátko v náručí a její manžel po jejím boku, jeho ruce na jejím pasu. Políbil ji na tvář když si myslel, že se nedívám. To mě rozčílilo. Když mě políbil Royce, nebylo to takové - ne tak sladké... Odsunula jsem tu myšlenku. Royce byl mým princem. Jednoho dne jsem měla být královnou."
Těžko se to dalo říct, ale jakoby její kostěně bílá tvář ještě zbledla.
"Ulice byly tmavé, lampy už svítili. Neuvědomila jsem si, jak je pozdě." Šeptala téměř neslyšitelně. "Bylo taky chladno. Velice chladno pro pozdní duben. Svatba byla za týden, a já jsem se strachovala o počasí, jak jsem se náhlila domů - pamatuju si to zcela jasně. Pamatuju si každý detail té noci. Držela jsem se toho tak pevně... ze začátku. Nemyslela jsem na nic jiného. A tak si to pamatuju, když mnoha jiných příjemných vzpomínek celkem vybledlo..."
Vzdechla, a znovu zašepotala. "Ano, strachovala jsem se o počasí... nechtěla jsem mít svatbu vevnitř...
"Byla jsem několik ulic od svého domu když jsem je zaslechla. Hlouček mužů pod pokaženou lampou, smějící se příliš hlasitě. Opilí. Přála jsem si abych byla zavolal mému otci, aby mě doprovodil domů, ale ta cesta byla tak krátká, vypadalo to hloupě. A pak zavolal mé jméno.
"Rose!" zaječel, a ostatní se hloupě smáli.
"Neuvědomila jsem si, že opilci byli tak dobře oblečení. Byl to Royce s několika přáteli, syny dalších bohatých mužů.
"Tady je moje Rose!" křičel Royce, smějíc se s nima, znějíc stejně hloupě. "Jdeš pozdě. Je nám zima, nechalas nás čekat tak dlouho."
"Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Přípitek, tu a tam, na večírku. Řekl mi, že nemá rád šampaňské. Neuvědomila jsem si, že upřednostňuje něco silnějšího.
"Měl nového přítele - přítele přítele, co přišel z Atlanty.
"Co jsem ti říkal, Johne," krákoral Royce, popadnouc mě za paži a přitáhnouc mě. "Není hezčí než všechny tvé broskvičky z Georgie?"
"Muž jménem John byl tmavovlasý a opálený. Prohlédl si mě jakobych byla kůň, kterého kupuje.
"Je těžké to říct," natahoval pomalu. "Je celá zahalená."
"Smáli se, Royce jako ostatní.
"Náhle Royce strhnul z mých ramen kabát - byl to dárek od něj - utrhnouc mosazné knoflíky. Rozsypali se po ulici.
"Ukaž mu jak vypadáš, Rose!" Znovu se zasmál a pak strhnul klobouk z mých vlasů. Připínáčky mi vytrhli vlasy z kořínků a já vykřikla bolestí. Zdálo se, že se jim to líbí - zvuk mé bolesti..."
Rosalie se na mě náhle podívala, jakoby Zapomněla, že jsem tam. Byla jsem si jistá, že můj obličej je stejně bílý jako její. Pokud nebyl zelený.
"Nebudu ti vyprávět o zbytku," řekla tiše. "Nechali mě na ulici, pořád se smějíc jak se odtackali pryč. Mysleli si, že jsem mrtvá. Natahovali Royce že si bude muset najít novou nevěstu. Smál se a řekl, že se nejprve bude muset naučit trpělivosti.
"Čekala jsem na cestě na smrt. Bylo chladno, i když jsem byla tak rozbolavená tak, až jsem byla překvapená, že mě to obtěžuje. Začalo sněžit a já se divila proč neumírám. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem umřít, ukončit tu bolest. Trvalo to tak dlouho...
"Pak mě našel Carlisle. Zacítil krev a přišel to prozkoumat. Pamatuju si jak jsem byla podrážděná, jak nade mnou pracoval, snažíc se mi zachránit život. Nikdy jsem neměla ráda doktora Cullena nebo jeho ženu a jejího bratra - to tehdy Edward předstíral. Zlobilo mě že byli všichni hezčí než já, hlavně muži. Ale nemíchali se do společnosti a tak jsem je viděla jenom jednou nebo dvakrát.
"Myslela jsem, že jsem zemřela když mě vytáhl ze země a běžel se mou - kvůli té rychlosti - bylo to jako bych letěla. Pamatuju si, že jsem byla zhrožená, že bolest nepřestávala...
"Pak jsem byla v zářící místnosti, a bylo teplo. Ztrácela jsem se, a byla jsem vděčná, když se bolest utišovala. Ale náhle mě něco ostré řezalo, na krku, na zápěstích, na kotnících. Šokovaně jsem křičela, myslíc si, že mě sem přinesl, aby mi ublížil ještě víc. Pak ve mě začal hořet oheň a už mi na ničem nezáleželo. Prosila jsem ho, aby mě zabil. Když se Esme a Edward vrátili domů, prosila jsem je taky. Carlisle seděl u mě. Držel mě za ruku a řekl, že je mu to líto, sliboval, že to skončí. Řekl mi vše, a někdy jsem mu naslouchala. Řekl mi, co je, čím se stávám. Nevěřila jsem mu. Omlouval se Pokaždé, když jsem křičela.
"Edward nebyl šťastný. Pamatuju si, že se o mě dohadovali. Někdy jsem přestala křičet. Křičení nijak nepomáhalo.
"Co si myslel, Carlisle?" řekl Edward. "Rosalie Haleová?" Rosalie imitovala Edwardův podrážděný tón dokonale. "Nelíbilo se mi, jak řekl mé jméno, jakoby se mou něco bylo špatně.
"Nemohl jsem jí nechat zemřít," řekl Carlisle tiše. "Bylo to příliš - příliš hrozné, příliš velké plýtvání."
"Vím," řekl Edward, a myslela jsem si, že to znělo odmítavě. To mě nahněvalo. Nevěděla jsem tedy že může skutečně vidět přesně to, co viděl Carlisle.
"Bylo to příliš velké plýtvání. Nemohl jsem ji nechat," opakoval Carlisle šeptem.
"Jistěžes nemohl," souhlasila Esme.
"Lidi umírají po celou dobu," připomněl mu Edward tvrdým hlasem. "Nemyslíš ale, že je trochu poznatelná? Kingovy spustí velké hledání - nežeby někdo podezíral nepřítele," zavrčel.
"Těšilo mě, že věděli, že za to může Royce.
"Neuvědomila jsem si, že už je téměř po tom - že jsem se stávala silnější a proto jsem se dokázala soustředit na to, co říkali. Bolest se ztrácela z konečků prstů.
"Co s ní budeme dělat?" řekl Edward znechuceně - nebo tak mi to alespoň znělo.
"Carlisle vzdechl. "To je na ní. Možná bude chtít jít vlastní cestou."
"Věřila jsem dost mnoha věcem z toho, co mi řekl, aby mě jeho slova vyplašila. Věděla jsem, že můj život skončil, a že nebylo návratu. Nesnesla jsem myšlenku, že zůstanu sama...
"Bolest konečně ustoupila a oni mi znovu vysvětlili, co jsem. Teď jsem jim věřila. Cítila jsem žízeň, mou tvrdou kůži; viděla jsem své zářivě červené oči.
"Plytká jak jsem byla, cítila jsem se lépe, když jsem se spatřila poprvé v zrcadle. Kromě očí jsem byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděla." Zasmála se na sobě. "Až po jistém čase jsem začala vinit krásu za to, co se mi stalo - viděla jsem její prokletí. Přála jsem si být... no, ne ošklivá, ale normální. Jako Vera. Tak bych si mohla vzít někoho, kdo by mě miloval, a mít krásná děťátka. To by to, co jsem skutečně chtěla, po celou dobu. Pořád to nevypadá jako příliš mnoho, co bych mohla žádat."
Na chvíli se zamyslela a já jsem se divila, jestli na mě znovu Zapomněla.. Ale pak se na mě usmála, její výraz náhle vítězný.
"Víš, mé záznamy jsou téměř tak čisté jako Carlisleovy," řekla mi. "Lepší než Esmeiny. Tisíckrát lepší než Edwardovy. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev," oznámila pyšně.
Pochopila můj zmatený výraz, jak jsem se divila nad tím, proč jsou její záznamy jenom téměř tak čisté.
"Zavraždila jsem pět lidí," řekla mi samolibě. "Jestli je můžeš nazývat lidmi. Ale byla jsem velice opatrná, abych neprolila jejich krev - věděla jsem, že bych tomu neodolala, a nechtěla jsem z nich ani jediný kousek v sobě, víš.
"Nechala jsem si Royce naposled. Doufala jsem, že se doslechne o smrti svých přátel a pochopí, že bude vědět, co ho čeká. Doufala jsem, že strach mu konec udělá ještě těžším. Myslím, že to fungovalo. Skrýval se uvnitř pokoje bez oken, za dveřmi hrubými jako u bankového sejfu, strážený ozbrojenými muži, když jsem ho dohnala. Ach jo - sedm vražd," opravila se. "Zapomněla jsem na jeho strážce. Trvalo to jen vteřinu."
"Byla jsem přehnaně teatrální. Bylo to vlastně dětinské, vážně. Měla jsem na sobě svatební šaty, které jsem pro tu příležitost ukradla. Křičel, když mě uviděl. Tu noc křičel hodně. Ponechat ho nakonec byl dobrý nápad - bylo pro mě lehčí kontrolovat se, neuspěchat to -"
Náhle přestala a podívala se na mě. "Promiň," řekla starostlivě. "Straším tě, že?"
"Jsem v pohodě," lhala jsem.
"Nechala jsem se unést."
"Netrap se tím."
"Jsem překvapena, že ti o tom Edward neřekl víc."
"Nerad vypráví příběhy jiných lidí - cítí se, jakoby zrazoval jejich důvěru, protože slyší o tolik víc než ty části, které chtějí, aby slyšel."
Usmála se a potřásla hlavou. "Možná bych si ho měla víc vážit. Je vlastně velice slušný, že?"
"Myslím si to."
"To bych řekla." Pak vzdechla. "Nebyla jsem férová ani k tobě, Bello. Řekl ti proč? Nebo to bylo příliš důvěrné?"
"Řekl, že je to proto, že jsem člověk. Řekl, že je pro tebe těžší mít venku někoho, kdo ví."
Rosaliein smích mě přerušil. "Teď se cítím opravdu vinna. Byl ke mě mnohem, mnohem milejší než si zasluhuju." Vypadala tepleji jak se smála, jakoby upustila od stráže, která předtím v mé přítomnosti nikdy nechyběla. "Jakový lhář je ten kluk." Znovu se zasmála.
"On lhal?" zeptala jsem se, naráz na pozoru.
"No, možná jsem to řekla příliš tvrdě. Jenom ti neřekl všechno. To, co ti řekl, je pravda, teď ještě víc než předtím. Ale tehdy..." Přestala, nervózně se chichotajíc. "Je to zahanbující. Víš, na počátku jsem byla žárlivá protože chtěl tebe a ne mě."
Její slova ve mně vyvolali zachvění strachem. Jak tam seděla ve stříbrném světle, byla krásnější než cokoliv jiného, co jsem si uměla představit. Nemohla jsem soupeřit s Rosalie.
"Ale ty miluješ Emmetta...," zamumlala jsem.
Třásla hlavou dopředu a dozadu, pobavena. "Nechci Edwarda tímto způsobem, Bello. Nikdy jsem nechtěla - miluju ho jako bratra, ale zlobil mě od první chvíle co jsem ho slyšela promluvit. Musíš ale chápat... byla jsem zvyknutá na to, že mě lidi chtějí. A Edward nejevil ani trochu zájmu. Frustrovalo mě to, dokonce mě to ze začátku uráželo. Ale nikdy nechtěl nikoho, tak mě to dlouho netrápilo. Ani když jsme se setkali s Tanyiným klanem v Denali - všechny ty ženy! - Edward nikdy neprojevil ani nejmenší zájem. A pak potkal tebe." Podívala se na mě zmatenýma očima. Dávala jsem pozor jen napůl. Myslela jsem na Edwarda a Tanyu a všechny ty ženy, a mé rty se sevřely do pevné linie.
"Nežebys nebyla hezká, Bello," řekla, špatně si vyložíc můj výraz. "Jen to znamená, že tě shledal atraktivnější než mě. Jsem dost marnivá na to, aby mi to vadilo."
"Ale řekla si "na začátku". Už tě to... netrápí, nebo ano? Myslím tím, my obě víme, že jsi nejkrásnější člověk na planetě."
Smála jsem se, když jsem to musela říct - bylo to tak očividné. Jak zvláštní, že Rosalie potřebovala takové ubezpečení.
Rosalie se také zasmála. "Díky, Bello. A ne, už mě to netrápí. Edward byl vždycky trochu zvláštní." Znovu se zasmála.
"Ale pořád mě nemáš ráda," zašeptala jsem.
Její úsměv povadl. "Promiň mi to."
Seděli jsme chvíli v tichosti, a vypadalo to, že nechce pokračovat.
"Řekneš mi proč? Udělala jsem něco...?" Zlobila se, že jsem ohrozila její rodinu - jejího Emmetta? Znovu a znovu. James a teď Victoria...
"Ne, neudělala si nic," zamumlala. "Ještě ne."
Dívala jsem se na ni zmateně.
"Nevidíš to, Bello?" Její hlas byl náhle vzrušenější než předtím, i dokud říkala svůj smutný příběh. "Už teď máš všechno. Máš před sebou celý život - všechno, co chci. A ty to jenom tak zahodíš. Nevidíš, že bych dala všechno co mám za to, být tebou? Máš šanci, kterou jsem já neměla, a vybíráš si to špatné!"
Odtáhla jsem se od jejího rozzlobeného výrazu. Zjistila jsem, že má pusa se rozevřela a zaklapla jsem ji.
Dívala se na mě velice dlouho a pomalu se divokost v jejích očích Ztlumila.. Naráz byla zahanbena.
"A byla jsem si tak jista, že to dokážu s pokojem." Potřásla hlavou, vypadala ohromená tolika emocemi. "Je to jenom tím, že teď je to těžší než to bylo tehdy, když to nebylo nic než marnivost."
V tichosti se dívala na měsíc. Přešlo pár okamžiků než jsem se odvážila vytrhnout ji z rozjímání.
"Měla bys mě radši kdybych si vybrala, že zůstanu člověkem?"
Otočila se ke mě, její rty se zkřivili v náznaku úsměvu. "Možná."
"Dostalas něco ze svého šťastného konce," připomněla jsem jí. "Máš Emmetta."
"Dostala jsem půlku." Zazubila se. "Víš, že jsem zachránila Emmetta před medvědem, který ho napadl, a odnesla ho domů ke Carlisleovi. Ale víš proč jsem zabránila tomu medvědovi, aby ho sežral?"
Zakroutila jsem hlavou.
"S těmi černýma loknama... ty dolíčky, co se ukazovali i v té bolestné grimase... ta zvláštní nevinnost, co vypadala tak nevhodně na obličeji dospělého muže... připomínal mi Veřinho malého Henryho. Nechtěla jsem, aby umřel - tak moc, že třeba jsem nenáviděla tenhle život, byla jsem dosti sobecká na to, abych požádala Carlislea, aby jej změnil pro mě.
"Měla jsem větší štěstí než jsem si zasloužila. Emmett je všechno co bych žádala, kdybych se znala natolik dobře, abych věděla, co bych měla žádat. Je přesně ten typ člověka, který někdo jako já potřebuje. A nikdy nebudu sedět někde na verandě, s ním zešedivělým po mém boku, obklopena našimi vnoučaty."
Její úsměv byl teď vlídný. "To zní dost bizarně, že? V některých ohledech jsi teď mnohem dospělejší než jsem byla já v osmnácti. Ale v jiných ohledech... jsou mnohé věci, o kterých jsi třeba nikdy vážně nepřemýšlela. Jsi příliš mladá, abys věděla, co budeš chtít za deset, patnáct let - a příliš mladá, aby ses toho vzdala bez toho, aby sis to rozmyslela. Nechceš být unáhlená přes trvalé věci, Bello." Poklepala mě po hlavě, ale to gesto nebylo povýšenecké.
Vzdechla jsem.
"Jen o tom popřemýšlej. Když to jednou bude, nebude se to dat zvrátit. Esme si vypomáhá s námi jako náhražkami... a Alice si nepamatuje nic lidského, takže jí to nechybí... Ale ty si budeš pamatovat. Je toho hodně, čeho se vzdát."
Ale více, co za to dostat, neřekla jsem nahlas. "Díky, Rosalie. Je hezké rozumět... znát tě lépe."
"Omlouvám se za to, že jsem takové monstrum." Zazubila se. "Budu se snažit správat odteď slušně."
Zazubila jsem se na ni zpátky.
Ještě jsme nebyli přítelkyně, ale byla jsem si jistá, že mě nebude vždycky tak nenávidět.
"Nechám tě teď spát." Rosalieiny oči zalétli k posteli a její rty sebou škubli. "Víš, že jsi frustrovaná, že tě takhle zamyká, ale nebuď na něj příliš tvrdá když se vrátí. Miluje tě víc než si myslíš. Hrozí se toho, když není s tebou." Tiše vstala a jako duch přešla ke dveřím. "Dobrou noc, Bello," zašeptala jak za sebou zavřela dveře.
"Dobrou noc, Rosalie," zamumlala jsem o vteřinu později.
Trvalo mi dlouho, než jsem po tom usnula.
Když jsem spala, měla jsem noční můru. Plazila jsem se přes temné, chladné kameny neznámé ulice, pod lehce padajícím sněhem, nechávajíc za sebou stopu krve. Stinný anděl v dlouhých bílých šatech sledoval můj postup s rozzlobenýma očima.
Další ráno mě Alice zavezla do školy, zatímco jsem rozmrzele hleděla přes přední sklo. Cítila jsem se ukrácena o spánek, a to mě dělalo ještě podrážděnější kvůli mému věznění.
"Dnes půjdeme do Olympie nebo tak," slíbila. "To bude zábavné, ano?"
"Proč mě jednoduše nezamkneš v podzemí," navrhla jsem "a nezapomeneš na tu cukrovou polevu?"
Alice se zamračila. "On mi to Porsche vezme. Neodvádím dobrou práci. Máš se bavit."
"Není to tvoje chyba," zamumlala jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se vážně cítím provinile. "Uvidíme se u oběda."
Odtáhla jsem se na angličtinu. Bez Edwarda měl být den zaručeně nesnesitelný. Protrpěla jsem svou první hodinu, se zřetelem že můj postoj ničemu nepomáhá.
Když zazvonil zvonek, vstala jsem bez nadšení. Mike byl při dveřích, otevírajíc je pro mě.
"Edward je tento víkend na vycházce?" zeptal se společensky jak jsme vyšli do lehkého deště. "Jo."
"Chceš dnes něco dělat?"
Jak mohl pořád znít tak nadějně?
"Nemůžu. Mám pyžamovou párty," zabručela jsem. Divně se na mě podíval, jak zpracovával mou náladu.
"S kým -"
Mikova otázka byla uťata jak zpoza nás na parkovišti vybouchl hlasitý, ohromující řev. Každý na chodníku se otočil, aby se podíval, a dívali se nevěřícně, když velká černá motorka s kvílením zastavila na okraji betonu, motor pořád vrčel.
Jacob na mě naléhavě zamával.
"Utíkej, Bello!" zaječel přes řev motoru.
Na vteřinu jsem zmrzla, dokud jsem nepochopila.
Rychle jsem se podívala na Mika.. Věděla jsem, že mám jenom vteřiny.
Jak daleko by Alice zašla, aby mě zastavil na veřejnosti?
"Udělalo se mi vážně špatně a šla jsem domů, jasný?" řekla jsem Mikovi a můj hlas zněl vzrušeně.
"Fajn," zamumlal.
Uštípla jsem Mika na tvář. "Díky, Miku. To ti dlužím!" zavolal jsem, jak jsem uháněla pryč.
Jacob túroval motor, zubíc se. Vyskočila jsem dozadu na sedadlo, objímouc jej pevně kolem pasu.
Zazřela jsem Alice, zmrazenou při jídelně, její oči blýskali vztekem, její rty staženy ze zubů.
Střelila jsem k ní jeden prosebný pohled.
Pak jsme uháněli přes asfalt tak rychle, že se můj žaludek ztratil kdesi za mnou.
"Drž se," zavolal Jacob.
Skryla jsem si obličej na jeho zádech jak se náhlil dálnicí. Věděla jsem, že zpomalí, když narazíme na Quileutskou hranici. Jen jsem se musela držet do té doby. Modlila jsem se tiše a zuřivě aby nás nesledovala Alice, a aby mě Charlie náhodou neviděl...
Bylo zřejmé, kdy jsme přešli do bezpečné zóny. Motorka zpomalila, a Jacob se vystřel a se smíchem zavyl. Otevřela jsem oči.
"Dokázali jsme to," křičel. "Ne špatný na útěk z vězení, co?"
"Dobrá úvaha, Jaku."
"vzpomněl jsem si, cos řekla o tom, že to médium pijavic neví předpovědět, co udělám. Jsem rád, žes na tohle nemyslela - nenechala by tě jít do školy."
"Proto jsem na to nemyslela."
Vítězoslavně se zasmál. "Co chceš dnes dělat?"
"Cokoliv!" zasmála jsem se zpět. Bylo skvělý být svobodná
















