Moje oči si zvykly na tmu a tak jsem konečně mohla spatřit jeho tvář, mnohem výš než jsem ji čekala. Bylo možné, že ještě stále rostl? Jakoby měl spíš sedm stop než šest. Bylo uklidňující po tak dlouhé době znovu vidět ty důvěrně známé rysy - ty hluboké oči zastíněné širokým obočím, výrazné lícní kosti, plné rty odhalující zářivém zuby v jízlivém úsměvu, který odpovídal jeho rozpoložení. Jeho oči se míhaly ze strany na stranu; všimla jsem si, že byl dneska večer opravdu velice ostražitý.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele jako byl Jakob.
"Kdy si se rozhodl vrátit zpět?"
"Vědomě nebo nevědomě?" zhluboka se nadechl předtím, než si sám odpověděl. "Ani nevím. Hádám, že jsem se toulal zpátky už nějakou dobu, a to bylo asi, proč jsem sem nakonec zamířil. Ale až dneska ráno jsem se opravdu rozběhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to stihnu." Začal se smát. "Nevěřila bys, jak divné je mít zase chodidla - procházet se kolem na dvou nohách. A oblečení! A je to ještě víc zvláštní, protože se cítím divně. Nečekal jsem to. Vyšel jsem ze cviku ohledně všech lidských záležitostí."
Nepřestávali jsme tančit
"Byla by vážně škoda, nevidět tě takhle. Ta štreka sem opravdu stála za to. Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak překrásně."
"Alice si se mnou dneska opravdu vyhrála. Ale ta tma tady taky pomáhá."
"Pro mě není taková tma."
"Správně." Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout, co všechno uměl, vypadal tak lidsky. Obzvlášť právě teď.
"Ostříhal sis vlasy," poznamenala jsem.
"Jo. Je to tak snazší, však víš."
"Vypadá to dobře," zalhala jsem.
Odfrkl si. "Jasně. Ty rezavé kuchyňské nůžky mi v tom pomohly." Zeširoka se zazubil, ale po chvíli jeho tvář povadla. Jeho výraz zvážněl. "Jsi šťastná, Bello?"
"Ano."
"Fajn." Cítila jsem, že pokrčil rameny. "To je to hlavní."
"Jak se máš, Jakobe? Ale pravdu."
"Dobře, Bello, vážně. Už se o mě nemusíš bát. A můžeš přestat vyslýchat Setha."
"Nechodila jsem za ním jen kvůli tobě. Mám ho ráda."
"Je to dobrej kluk. Lepší společnost než někdo. Říkal jsem ti, že kdybych se mohl zbavit těch hlasů ve své hlavě, být vlkem by bylo absolutně perfektní."
Zasmála jsem se tomu, jak to znělo. "Jo, taky nemůžu ty moje přimět zavřít pusu."
" V tvém případě by to znamenalo, že jsi duševně chorá. Samozřejmě že už dávno vím, že jsi bláznivá," škádlil mě.
"Díky."
"Šílenství je pravděpodobně jednodušší než sdílet tolik myslí. Hlasy šílených lidí neposílají chůvy, aby je hlídali."
"Co?"
"Sam je tady. A několik dalších. Jen pro případ."
"Pro případ čeho?"
"Pro případ že se neudržím, nebo něco takovýho. Že bych se rozhodl zničit večírek." Rychle se usmál. "Ale nejsem tady, abych ti pokazil svatbu, Bello. Jsem tady, abych…" zarazil se.
"Abys ji učinil dokonalou."
"To je velká výzva."
"Tak to je dobře, že ty jsi taky tak velký."
Zanaříkal nad mým špatným vtipem a povzdechl si. "Jsem tady jako tvůj přítel. Jako tvůj nejlepší přítel, ještě naposledy."
"Sam by ti měl víc věřit."
"Možná jsem byl trochu domýšlivý. Nejspíš by tu byli i tak, dohlížet na Setha. Je tu hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl."
"Seth ví, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Zná Cullenovi líp než Sam."
"To nepochybně," uklidnil mě dřív než se naše debata mohla otočit v hádku.
Bylo zvláštní mít ho jako diplomata.
"Ty hlasy ti nezávidím," politovala jsem ho. "Přála bych si, abych ti to mohla ulehčit." V mnoha ohledech.
"Není to tak zlý. Jsem dneska jenom trochu moc ufňukaný."
"Jsi… šťastný?"
"Dá se to tak říct. Ale dost o mě. Dneska jsi hvězdou ty." Spokojeně se usmál. "Vsadím se, že si to užíváš. Být středem pozornosti."
"Jasně. Nemůžu se toho nabažit."
Zasmál se a zahleděl se někam za mě.
S pootevřenou pusou si prohlížel třpytivý lesk večírku, graciézní otočky tanečníků, třepetající se okvětní lístky odpadávající od květinových věnců. S ním mi to všechno připadlo tak vzdálené. Skoro jako bych pozorovala víření uvnitř sněhové koule.
"Je to velkolepé," řekl. "Vědí, jak uspořádat party."
"Alice je nezastavitelný přírodní živel."
Povzdechl si. "Píseň skončila. Myslíš, že bych mohl dostat ještě jednu? Nebo žádám příliš mnoho?"
Objala jsem ho ještě pevněji. "Dostaneš jich, kolik jen budeš chtít."
Zasmál se. "To by mohlo být zajímavé. Ale myslím, že radši zůstanu jen u dvou. Nechci, aby začali pomlouvat."
Znovu jsme se otočili.
"Dřív bych ti teď řekl svoje sbohem," zamumlal.
Zkusila jsem polknout ten knedlík v krku, ale nebyla jsem toho schopná.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Pohladil mě prsty po tváři a otřel moje slzy.
"Nepředpokládá se, že ty budeš plakat, Bello."
"Všichni na svatbách brečí," vzlykla jsem.
"Tohle je to, co chceš, správně?"
"Správně."
"Tak se usmívej."
Zkusila jsem to. Moje grimasa ho rozesmála.
"Budu se snažit zapamatovat si tě přesně takhle. Předstírat že…"
"Že co? Že jsem nezemřela?"
Zaťal zuby. Bojoval sám ze sebou - s rozhodnutím učinit jeho přítomnost tady darem a ne souzením. Mohla jsem jenom hádat, co chtěl říct.
"Ne," odpověděl nakonec. "Ale takhle si tě uchovám ve své hlavě. Růžové tváře. Bijící srdce. Dvě levé nohy. Všechno z toho."
Záměrně jsem mu šlápla na nohu nejsilněji, jak jsem dokázala.
Usmál se. "To je moje holka.."
Otevřel pusu, aby řekl ještě něco, ale zase ji znovu zavřel. Opět bojující, drtící mezi zuby slova, které nechtěl říct.
Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože - z Jacobova pohledu - mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
"Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno."
"Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl."
"Ale no tak. Vyklop to."
"Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.
"Zeptej se."
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. "Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý."
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
"Nestane se to dneska večer, Jacobe," zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
"Aha," řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. "Aha."
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
"Kdy?" zašeptal.
"Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych."
Jeho hlas byl víc uštěpačný. "Proč to otálení?"
"Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech."
"Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?"
"Vážně vtipný."
"Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré," řekl sotva slyšitelně. "Neciť se kvůli tomu trapně."
"Nic neodkládám," vybuchla jsem. "A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!"
















