8. srpna 2011 v 22:24
Skončili jsme zase na pláži a bezcílně se potulovali. Jacob byl ještě celý hrdý na to, jak zorganizoval můj únik.
"Myslíš, že tě přijdou hledat?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Ne." Tím jsem si byla jistá. "Budou se ale na mě dneska večer hodně zlobit."
Zvedl kamínek a mrštil jím do vln. "Tak se nevracej," navrhl znovu.
8. srpna 2011 v 22:14
Cestou domů jsem se moc nesoustředila na silnici, která se mokře leskla ve slunci. Myslela jsem na tu záplavu informací, které jsem od Jacoba slyšela, a snažila jsem se udělat si v nich pořádek, přinutit je, aby mi dávaly smysl. Ale i když jsem toho měla plnou hlavu, cítila jsem se bezstarostnější.
8. srpna 2011 v 22:13
"Jsi v pořádku, Jaku? Charlie říkal, že máš těžké období… Nijak se to nelepší?"
Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.
8. srpna 2011 v 22:12
Měla jsem špatný týden.
Věděla jsem, že se v podstatě nic nezměnilo. Dobře, takže Victoria to nevzdala, ale o opaku jsem si stejně mohla nechat leda tak zdát. Tím, že se tu znovu objevila, se mi jenom potvrdilo to, co jsem už věděla. Žádný nový důvod k panice.
Teoreticky. Nepanikařit, to se snadněji řekne, než udělá.
8. srpna 2011 v 22:11
Slunce bylo pohřbené tak hluboko v mracích, že nebylo vůbec poznat, jestli už vyšlo. Po tom dlouhém letu - letěli jsme na západ a slunce jsme měli pořád před sebou, takže se zdálo, že se na obloze nehýbá - to bylo obzvlášť matoucí; čas mi připadal podivně proměnlivý. Zaskočilo mě, když les najednou ustoupil prvním domům a dal tak najevo, že jsme skoro doma.
8. srpna 2011 v 21:40
Když jsem šla po hodině španělštiny do jídelny, cítila jsem zvláštní rozjařenost, a nebylo to jenom z toho, že jsem se držela za ruku s nejdokonalejším člověkem na planetě, ačkoliv to k tomu určitě přispělo.
Možná to bylo vědomím, že jsem si odkroutila trest a že jsem znovu na svobodě.
8. srpna 2011 v 21:39
Bello,
nechápu, proč nutíš Charlieho, aby Billymu podstrkoval vzkazy pro mě, jako bychom byli ve druhé třídě - kdybych s tebou chtěl mluvit, tak bych ti zvedl
To ty jsi to rozhodla, chápeš? Nemůžeš mít obojí, když
Co je na slovech "nepřátelé na život a na smrt" tak složitého, že je nedovedeš
Koukni, já vím, že se chovám jako vůl, ale jinak to nejde
Nemůžeme být kamarádi, když trávíš všechen čas s partou
Když na tebe moc myslím, je to ještě horší, takže už mi nepiš
Jo, taky se mi po tobě stýská. Hodně. Tím se ale nic nemění. Promiň.
Jacob
8. srpna 2011 v 21:27
Všechny naše pokusy o úskok byly marné.
Se srdcem sevřeným v ledovém krunýři jsem sledovala, jak se chystá mě bránit. Jeho intenzivní soustředění neprozrazovalo ani náznak pochybností, ačkoliv stál proti přesile. Věděla jsem, že se nedočkáme žádné pomoci - členové jeho rodiny v tuto chvíli nepochybně bojovali o své životy stejně jako on bojoval o ty naše.
Dozvím se někdy výsledek té druhé bitvy? Zjistím, kdo jsou vítězové a kdo poražení? Neskončí můj život dřív?
Výhledy nebyly kdovíjak příznivé.
Černé oči, planoucí zuřivou touhou po mé smrti, číhaly na okamžik, až se pozornost mého ochránce obrátí jinam. V tu chvíli jistě zemřu.
Někde daleko, daleko v chladném lese zavyl vlk.